Brány

panu Holdstockovi, protože mě pozřel

Vystrčil nasliněný prst. Ucítil na něm zepředu lehký chlad. Spokojeně jej lehce otřel o rukáv a z toulce vytáhl šíp. Posadil jej na tětivu a napjal. Maličko ztratil rovnováhu, byl nucen popošlápnout doprava. Jehličí a větvičky hlasitě zašramotily. Jelen se rozhlédl, pokýval hlavou a zostra vyrazil. Šíp marně zadrnčel v kmeni. Jelen nestačil udělat ani dva skoky, když tu se před ním objevil zářící, bílý portál, ohraničující tmu; zvíře jím proběhlo, zmizelo a ta věc s ním. Mladík chvíli vyjeveně koukal, vrávoravě došel ke stromu a vytáhl z něj šíp. Pomalu se vydal k tvrzi.

Ta se tyčila na skále v ohybu řeky. Obdélník nádvoří obepínala vápencová hradba, která se šnekovitě stáčela a ubíhala po svahu až na břeh, kde ještě pokračovala několika desítkami metrů ruin. Na konci stála bývalá hláska, z dob, kdy byl protější břeh hlavním místem útoků nepřátel. Mladý muž mířil k ní. Po starých schodech opatrně vylezl nahoru. Oblíbil si to místo. Pověsil toulec i luk na stěnu. Opřel se lokty o vyhřátý obrubník a prohlížel si obrovské koruny dubů.

Mrzelo ho to. Opět udělal hloupou chybu. Opět bude večer zamlkle poslouchat otcovy rady a matčiny útěchy. Přivřel oči a vnímal barevné kroužky pod víčky. Kdesi od řeky zaslechl zpěv. Vyklonil hlavu, aby lépe poznal odkud zní. Překvapeně se snažil zahlédnout, kdo to zpívá. Zvuk přicházel z míst za hláskou. Nevede tudy žádná cesta, prádlo chodí prát služebné na druhou stranu k brodu. Chvíli ještě poslouchal. Seběhl po schodech, až se celé hrozivě roztřásly a rozskřípaly. Šel podél vody. Zpěv pořád pokračoval. Už ten hlas slyšel jasně.

Dívka se zády opírala o napůl uschlý, starý dub. Bílá jejích šatů ostře kontrastovala s tmavou scenérií. Rukama se dotýkala kůry stromu. Jakmile se přiblížil, zmlkla.

"Zdravím Tě, Idwale." Mladík došel až k ní.

"Kdo jste?" Hnědé oči pomalu uhnuly. Prohlížel si její tvář. Ano, byla krásná. Neznámá a cizí. "Kdo jste? Nejste odtud, ani z okolí." Nemohla se tu objevit jen tak.

"Jsem. Tys? mě ale ještě nikdy neviděl." Zvolna vykročila směrem k řece. "Žiji tady už dlouho, ale dávám si pozor. Na lidi."

O čem to mluví? Udělal mimoděk pár kroků snad všemi směry. Očarovala ho. "Očarovala mě," potichu z něj vyklouzlo.

Dívka se rozesmála: "Sám ses? očaroval." Utrhla stéblo a zastrčila mu jej za kazajku. "Brzy se uvidíme. Těším se." Ztratila se mezi stromy.

Ještě chvíli. Těžká, teplá vůně snění jej uspávala. Probral ho lehký závan větru. Ohlédl se směrem, kudy odešla. V hlásce si vzal věci a šel domů.

Sedával teď v hlásce často. V ruce držel suché stéblo a čekal. Naslouchal až do otupění hlasům z venčí. Někdy se procházel kolem stromu, u něhož se setkali. Už to nemohl vydržet. Dlouze se zadíval na nitku seschlé trávy. "Prosím Tě, vrať se."

"Dobrý den, Idwale. Jsem tady. Věděla jsem, že se brzy sejdeme." Otočil se. Stála u schodů. Zaclonil si oči, jako při pohledu do slunce. Chvíli stál a pozoroval ji. Rozběhl se k ní. Uchopil dívku do náručí a políbil ji. Smála se. Zvedl ji a zaposlouchal se do tepu jejího srdce.

Byli spolu až do večera na břehu u hlásky. "Mám pro tebe, Idwale, malý dárek. Na památku." Podala mu prsten. Byl celý z křišťálu.

"Proč na památku? My se už neuvidíme?" Chytil ji za ruce a přitáhl k sobě.

"Uvidíme a neuvidíme," odpověděla. Vyklouzla mu z objetí a seběhla po schodech. Ještě z okna viděl, jak utíká k ohybu řeky.

"Počkej!" Vyběhl z hlásky. Byla už pryč.

Otec pozval sousedy, Llewelyna ab Iag a Dafydda ab Yff ab Pwaedwall, na hon a na hostinu. Oba měli dcery a Idwal tušil, že dny jeho svobody jsou sečteny. Smutně seděl v hlásce a kroutil křišťálovým prstenem. Konec s bílou vílou, konec s tichem u řeky. Vstal a mrštil tím prokletým prstenem o zeď. Úžasem otevřel ústa.

Objevil se před ním jasný, zářící portál, stejný jako viděl kdysi v lese, v němž mu zmizel jelen. Do hluboké tmy, rámované křišťálem, zbývaly tři kroky. Udělal je.

Otevřel oči. Zjistil, že stojí pořád v hlásce. Nic se nestalo? Chtěl se podívat z okna. Podíval se, co mu drží nohy. Místo nohavic a jelenicových bot měl šaty a střevíce. Začal se prohlížet a ohmatávat. Byl žena! Nemotorně seškobrtal z hlásky dolů.

Byla tam víla. Přistoupila k Idwal a dlouze se políbily. "Už je všechno v pořádku. Já jsem věděla, co se stane. Ten prsten," ukázala prsten, který teď měla na ruce," plní přání, která pocházejí z hloubi tebe. Ten jelen si tenkrát přál místo bez lovců." Stály proti sobě. "Miluji tě, Idwal."

Od hradu se blížili dva sluhové. Prohlédli hlásku i její okolí. Neviděli nic zvláštního, prázdnou, polorozbořenou věž, starý seschlý dub u řeky a párek srn mizejících v lese. Odcházejíce hlasitě se dohadovali, co říct pánovi.

Idwal a víla spolu běžely lesní stezkou hlouběji do lesa. Kdesi v dálce odeznívalo šumění řeky a staré duby i tento den zaznamenaly do knih svých let.

 Zpátky