Polykač
(snesitelná lehkost nebytí)


Úsvit odkrajoval poslední zbytek noci. Díval se dolů. Stáli tam dole. Oba. Proud vzduchu čechral vlasy a vysoušel oči. Obluda s rozevřenou, zubatou tlamou a nádherná dívka v bílé říze. Chlad mu zvedal chloupky po celém těle. Země se rychle přibližovala. Konečně ji obejmout...


Mladík a hvězdy (Peter MacMillan)

Zamknul dveře. Přezul se. Vyšel do patra.

"Nazdar, generále!" zahlaholil do pootevřených dveří otcova pokoje.

"Ahoj, seržante!" zazněla pohotová odpověď.

Peter MacMillan se vrátil z university. Výhodou pátečních odpoledních seminářů bylo, že je navštěvovali jen ti, které to skutečně zajímalo. Ostatní se již pilně připravovali na oslavu Pátku, dne buranů. Kornel (tu přezdívku si vysloužil už na střední a dodnes neví proč) studoval jazyky. Miloval spletitá bludiště vztahů mezi slovy a významy, jejich nejasnosti, dvojakosti a tmavý třpyt tajemna v nich zakletého. Vybral si obtížné a nepraktické jazyky - korejštinu a klasickou egyptštinu. Tyhle obory na Charlesvillské Univerzitě státu Kentucky vždycky balancovaly mezi vyhrůžkami zrušením a pověstmi o zednářských ložích podivínů. To byl ale jeho svět. A měl ho rád. Měl to rád tam, kde věcem rozuměl. I když to byl jen on sám, kdo jim rozuměl. Normální svět byl pro něj zběsilou přehršlí narychlo splácaných nepochopitelností, čnících jako ostny z každého kousku reality, v níž byl uvězněn.

Dnešní den měl být navíc korunován. Irene slíbila, že s ním půjde na rande. Jen na to pomyslel, žaludek se mu bolestně sevřel. Odložil aktovku.


Seděla naproti němu. Teď už je mu to jasné. Stalo se něco, co se nikdy stát nemělo. Nikdy. Sakhmet, lvice se zlatou hřívou potřísněnou krví. Usmívala se. Nořil se do jejích očí, lesklých krystalů záhnědy.

"Máš to u mně," opakovala už po několikáté. Díky podivné souhře okolností jí byl schopen sehnat zajímavou práci, kterou marně hledala poslední dva roky. Cítila se mu zavázaná. Ten pocit ji dráždil. Někdo dokázal to, co ona nesvedla. Udělal to ale pro ni...

"To nestojí za řeč," zalhal. Lehká špička jim oběma vyčarovala plaché pohledy, jimiž se častovali ze svých stran stolu. Nebyli ještě dost opilí, aby se jejich zábrany rozpustily s kostkou cukru v kávě, nebyli ani dost střízliví, aby se nebáli vykukovat zpoza hradeb svých pečlivě střežených vzorců chování. Mozek mu prováděl děsivé prostocviky, obracen naruby, vystřeloval změti signálů jako generální štáb v opici. To ona, ona to neměla dopustit. Proč se ke mně chová tak slušně? Proč se mě neštítí jako ostatní? A proč já hlupák nabíhám na tyhle bodáky marnosti? Nu proč, jsem ztracený, sám, nespárovaný. Marný pokus vzepřít se základním příkazům své biologické podstaty. Proto tu teď sedím naproti dívce, která mne nemiluje, ale alespoň trochu lituje. Možná mě i malinko obdivuje. Prý jsem inteligentní a schopný. Věci, za které já se nenávidím. Zkurvený Bůh, zkopat mu tu jeho samolibou prdel do špice. Myšlenky jako stádo bizonů se ženou prérií.

"No nic, ještě jednou musím," Kornel se zvedl a odešel na toaletu.

"Já mezitím zaplatím." Irene vstala a odešla k baru.

Když vyšel ven, čekala už u dveří. Vyšli ven. Hvězdy zářily jako tisíce malých dírek v černé oponě, prozařované reflektorem. Udělalo se chladno. Mlčky došli na roh. Tady se rozejdou. Kornel těžce zápasil s touhou popadnout ji do náručí a rozdrtit ji v objetí. Špinavá žluť pouličních světel, semafory, auta, přiopilí puberťáci hlučně táhnoucí ulicí.

"Ahoj," řekl polohlasně a zvedl ruku k neurčitému gestu.

"Ahoj," odpověděla. Krátce se za ní podíval.

A je to. Kornel vyrazil k domovu.

Rázoval si to opuštěnými žílami města. Sem tam nějaký automobil, chodci žádní. Pohlédl na oblohu. Prosvítaly z ní nejjasnější hvězdy, které dokázaly přemoci noční městská světla. Představil si, jak stojí na jedné z nich a pohlíží zpět, na Zemi. Na bílou tečku uprostřed tisíců podobných. Bylo to náhlé a jasné. Vzepřít se.

Nechci být člověkem. Nechci být rancem poťouchlých pudů a bloudících myšlenek. Proč taky? Strom nemůže nebýt stromem a hvězda hvězdou. Já ale nemusím být. Mohu se rozhodnout. Proč tu marnit svůj čas, nemá-li to za mák smyslu? Jenom se pomnožit? Stroj na výrobu jiný lidí. Měl jasnou hlavu a cítil se klidný. Lehký jako pírko. Přerval okovy, které ho držely. Pousmál se.


Otevřel oči. Slunce, stále ještě pod obzorem, zmalovalo obzor do směsi krvavě rudé a ocelově šedé. Odhodil peřinu, nazul si trepky a odešel do koupelny. Vymočil se. Stoupl si k umyvadlu, nastavil si vlažnou vodu, opláchl si obličej. Pohled do zrcadla neříkal nic nového. Byl tam pořád ten stejný ksicht. Jeho.

Kuchyně. Bezchybnými reflexy, poloslepý, zapnul rádio. Začal uklízet včera umyté nádobí. Vytáhl ze dřezu špinavý kšír od večeře, napustil si vodu, přidal podivnou zelenou břečku detergentu a do vzniklé pěny ponořil talíře.

Nahlas puštěné rádio si mlelo svou. Hluk otupoval. Generál určitě sedí ve svém pokoji a čumí na televizi nebo brousí po netu. Sobota. Není dneska jarní rovnodennost? Došudlil poslední hrnec, vypustil vodu, opláchl dřez. Ještě jednou si opláchl ruce, důkladně si je otřel. Ustlal si postel, převlékl se a vrátil se do kuchyně.

Postavil se k balkónovým dveřím a pohlédl ven. Sluneční čepel rozetnula šev obzoru a nezadržitelně se nořila ven, připravena oslnit svět. Zavřel oči a mezi mžitkami spatřil Irene. Nemá to konec. Nemůže. Jak by mohlo? Vždyť to nemělo ani začátek. Tak cože jsme to vymysleli? Že jej sami přičiníme? Je to pořád silnější a silnější, jako když se blížím do středu malströmu. Připadám si, jako kdybych zabloudil. Ocitl jsem se v cizím světě. Poznávám to tady jen matně, obrysy. Už s tím nechci bojovat. Proč taky? Nakonec, i když to přemůžu, nebude to žádné vítězství. Jen se posunu o krok dál tou cizí krajinou na jiné divné místo a začne to znovu.

Vždycky je možné zkazit něco nového.

Henry MacMillan vešel do kuchyně: "Serž..." Všiml si otevřených dveří na balkón, ale za záclonami nezahlédl šedivou siluetu postavy svého syna. Prudce sebou cukl, dlouhý popel cigarety se snesl na pečlivě cíděnou podlahu. Vyrazil vpřed. Stehnem bolestivě zavadil o stůl. Rozrazil dveře, záclonu strhl. Naklonil se přes zábradlí. První sluneční paprsky pokovily vrcholky města. Dnes bude den stejně dlouhý jako noc.

Zakousl se do filtru cigarety. Málem se pozvracel.

"Petře," zašeptal a sledoval, jak zdeformovaná cigareta padá na tělo jeho syna, spočívajícího v objetí země.


Muž (Andreas Moltke)

Domovní dveře klaply. Ještě stále cítil ji, ještě stále cítil to hladové napětí. Zhluboka se nadechl nosem a pomalu vydechl. Eva. Zapomnění. Už to jméno ho dráždilo. Teplá kůže, dech na krku, prsty bloudící vlasy, opar vzrušení, bolest i slast, tma, světlo, přízraky.

"Ahoj."

"Ahoj," odpověděl manželce na pozdrav. Políbit si ji netroufl. Nasadil utrápený obličej. "Trochu jsem se zdržel, šéf nás zase do něčeho žene."

No, tak úplně nelhal. Nový operační systém, který měli připravit ve spolupráci s jednou firmou byl v pr.... Už zase je vulgární. Ne, ne, ne. Ta firma vyvíjí jeden modul. Vypadalo to OK, pak se ale Ti parchanti od JoSoftu domákli, o co jde. Malá firma si moc vyskakovat nemůže, zvlášť když se živí zakázkama. Nejdřív je přiměli se trochu cukat a pak dodat vadný modul. To jsme ale zjistili zatr pozdě, protože se to projevilo až při určitých specifických funkcích. Úkol nebude splněn v termínu. Takže penále a osobní zodpovědnost. Do hajzlu.

Vkopal boty do botníku. V pokoji mrštil aktovkou na stůl. Protáhl si ramena. Přepadla ho tíže slastné únavy. Zatáhl závěs. Sedl si do křesla. Zavřel oči a odplul do krajiny Úplné Prázdnoty.


"Snídaně!" zaznělo mlhou probuzení.

Andreas pohlédl na budík. Sedm. Postavení hodinových ručiček velící opustit bezpečné teplo postele. Reflexivně odhodil peřinu a nechal lehký ranní chlad proudit po svém těle. Navlékl si tričko. Umýt se půjde až pak. Trepky.

Jídelnímu koutu vévodil stůl. Čtyři kouřící hrnky, čtyři talíře, konev s čajem, máslo, marmeláda, nějaký salám, ementál. Nezbytná vázička.

"Dobré ráno," pronesl obřadně. Zachytil manželčin pohled.

Jeho žena. Peggy. Jeho stůl. Jeho marmeláda. Jeho pitomá vázička. Jeho pitomý život. Tuší, kde jsem včera byl? Zpočátku jsem se určitě snažil být opatrný. Ale jsem i teď?

"Dobré," odpověděla a položila na stůl misky s kukuřičnými vločkami. Uhnula jeho zpytavému oku. Něco tuší.

Chtěl si sednout. Uchopil židli za opěradlo, zvrátil ji dozadu. Co mi to připomíná? Do hajzlu, do hajzlu a ještě jednou do hajzlu. Stiskl čelisti, až mu na spánku vyskočila žíla. I zbytek jakés takés nálady byl pryč. Dneska mám šéfovi vysvětlit, kde jsou naše peníze, vyhozené patrně do luftu.

Peggy si všimla jeho brunátné tváře. Proč to všechno dělá? Proč? Připadal jí jako varan, co ho onehdy viděla v jednom dokumentárním pořadu. Na první pohled netečné zvíře, rvoucí ale nenasytně kusy masa z ještě živého a křičícího jelena. Každý urvaný kus si pohazováním hlavou sunul do hrdla, jen aby si mohl urvat další. Nejenže věděla. Nepotřebovala ani žádný zvláštní ženský pozorovací talent. Nedařilo se mu nic. Jak mu ale pomoci? Vždyť víc než svou lásku mu dát nemohla.

Stále ještě svíral opěradlo. Znovu pohlédl na svou ženu. Stála u pultu přepážky a sledovala ho. Náhle ucítil její účast. Pořád ho miluje? A miloval jsem ji kdy já? Co to znamená někoho milovat? Je to ten opojný vodopád něžností, slov, gest, dotyků? Je to každodenní trpělivost? Jsou to orgiastické erupce? Ne. Nechci. Nemůžu. Nechci. Nechci.

Uchopil opěradlo oběma rukama. Udeřil židlí o zem. Peggy strnula. Hrůza ji obestřela jako rychle tuhnoucí beton. Takového ho nikdy neviděla. Jeho vztek ale nemířil na ni.

Andreas zahlédl úsvit. Slunce plavalo městem jako míč v bazénu. Bylo to rychlé. Jeden skok. Druhý. Zařinčelo sklo.

Zrovna vcházely děti. Podlaha se pokryla střepy. Krvavé stružky, stékající po zubech netvora, jenž jí právě sežral muže, mířily napojit zemi. Pohlédla na děti. Nemohoucnost rázem opadla. Ještě než se Tom a Joy stačili zeptat nebo jít dál, oba je popadla a vběhla s nimi do předsíně. Zabouchla dveře. Obě děti stály tiše a dívaly se na ni. Otočila klíčem a obrátila se k nim. Pak se zhroutila.

Tom i Joy si k ní přidřepli. Oba jí hladili po vlasech. "Táta asi nevěděl, že lidi neumí lítat," řekla Joy. Tom jen mlčky přikývl.


Zapomenutá varta (Remiggio di San'Angelo)

Remiggio seděl před televizí a zíral skrz obrazovku. Svět byl šedý jako pokoj. Remiggio di San'Angelo. Při vyslovení tohoto jména se chvěli mocní i slouhové. Kluk z Milana, špinavý kluk ze špinavého Milána. Dnes tu sedí v hedvábném, příjemně chladivém županu v obrovském domě. Vedle v pokoji sedí jeho žena. Ditta Claudia Veronica Barconi. Když ji potkal poprvé, kráčela ulicí jako kněz v čele procesí. Nevěnovala nikomu a ničemu svůj pohled. Její oči mířily kamsi vpřed, za svět, který poctila svou přítomností. Pohrdal jí tehdy. Byl mladý, krásný. Okouzloval. Žil jako král, miloval a tvořil, každý den překonával část těch hrůz, jimž se snažil utéci. Bída, nízkost, špína. Vznešenost si ale protivil. Jenže pak se stal úspěšným a byl v pasti znovu. Teď už ho netrápilo, že maminka mu málem umřela hlady a že starší bratr je obyčejný zloděj. Tahle past byla jiná. A přece stejná. Oženil se s Dittou. Ne, byl nucen tak učinit. Lidská obět bohům úspěchu.

Uběhlo dlouhých třicet let. Dnes se jeho jméno vzpomene jen na přednáškách z dějepisu. Ministr financí. Jeho žena ho nikdy nemilovala. Jeho matka utekla záhy po jeho svatbě k jeho nenáviděnému bratru Guiseppemu. Jeho dcera si má brát nějakého Američana. Zbytečné snažení. Past. Kdo mě dnes potřebuje?


Ještě jednou se ohlédl. Ditta se chystala na ranní pouť bytem. Ložnice, koupelna, kuchyň a zpět. Otevřel okno dokořán. Zvenku zavál do místnosti čerstvý vítr. Další spojenec. Snad si všimnou. Dcera by se také měla každou chvíli vrátit.

Posadil se na parapet. Pohled dolů ho vyděsil. Rychle stočil pohled do kuchyně. Kde všichni jsou? Třesoucí se rukou si setřel kapičku potu štípající na víčku. Na moment ztratil rovnováhu. Ruka sáhla zpět po okenním rámu. Nahmatala však prázdno. Tělo Remiggia di San'Angelo dodrželo všechny přírodní zákony a začalo se snášet k zemi.

Ve dveřích zachrastil klíč. Paní di San'Angelo zrovna vycházela z koupelny, kde těžce zápasila s kapajícím kohoutkem.

"Ahoj, mami."

"Ahoj," odpověděla s lehkým povzdechem. "Budeme muset zavolat opraváře," dodala úlevně.

"Hmm," zabručela Bianca, zula se a odcházela k sobě.

Rozladěná paní Ditta si všimla průvanu. Kdo otevřel to okno? Přitáhla si župan a vyrazila.

Stála, opřena rukama o parapet, a shlížela dolů. Mezi růžovými keři prosvítala žluť manželova županu. Na dlaždicích u zdi se objevila krvavá skvrna. Z úst jí unikl dušený výkřik.

"Co je...," položila Bianca matce bradu na rameno ve smířlivém gestu, snažíc se vykouknout z okna. Spatřila to. "Tati..."

Objala tiše plačící matku. Cítila slzy, které se jí draly z očí, ale cosi je drželo. Matka sklonila hlavu k její. Ač měly obě zavřené oči, obě stále viděly ten nažloutlý havarovaný vrak, ve kterém jedna dávno zapomněla hledat otce a druhá muže. Hledaly-li však kdy. Obě si také uvědomily, že teď už bylo pozdě.


Rozevřely se veřeje síně Obou pravd. V pozadí sedí Čtyřicet, porota, v popředí jsou váhy, na jedné misce vah leží svědomí zesnulého, na druhé misce stojí Pravda. Nalevo u váhy stojí Pozorovatel a sleduje, jsou-li misky v rovnováze. Napravo stojí Rozum a zapisuje výsledek vážení. Za nimi pak Polykač Duší a Druhá Pravda, aby člověka shledaly patřičným.

"Buď pozdravena, Pravdo, přišel jsem k tobě, abych spatřil tvou krásu. Znám tebe i Čtyřicet. Hleď, přicházím dnes k tobě a přináším své svědomí."

"Kdo jsi a jaké je tvé jméno?"

Kniha mrtvých

 Zpátky