Stotřicátý pátý

Přívaly deště se v chaotických chlístancích rozbíjely o přední sklo. Stěrače, jako zlomyslní nepřejivci, v pravidelném rytmu vždy projely ony podivné obrazce, když už jim oči jakž takž uvykly. Světla v protisměru jedoucích aut, mechanická strašidla v domu hrůzy, se vynořovala z toho podivna vepředu a zase mizela. Větve stromů se divoce míhaly, drásané větrem, nenasytná chapadla sasanek podél cesty. Rádio vydávalo je kvily a skučení, sem tam přerušené dvěma třemi slovy, vytrženými z kontextu, agónie rozhlasových vln.

Tom se zasmál. Uvolněně. Absurdnost celého toho tyjátru jej už unavila a on si jen bolestně uvědomoval svůj rozbolavělý zadek jako kontrast k touze po teplém čaji a měkkosti peřin. Vypnul škvrčícího trapiče a démonické oranžové oko se zavřelo. Falešně, ale s notnou dávkou zadostiučinění si začal pískat své oblíbené kabaretní odrhovačky. Stotřicátý kilometr. Už jen asi hodinku.

Zareagoval vcelku rychle. Plynule zabrzdil, mokrá silnice je mokrá silnice, trošku couvnul a otevřel dveře u sedadla pro spolujezdce.

"Jé, díky," objevila se v nich rozčepýřená a zmoklá kštice.

"Poťte, rychle, ať mi sem moc nenaprší."

Asi devatenáctiletá dívenka jako na rozkaz vklouzla i se svým batůžkem na sedadlo.

"Fakt díky. Už sem si myslela, že to fakt budu muset v tom lijavci vodšlapat."

'Hmmm.' Všiml si čůrků vody, horských pramenů, hledající si s jarem cestičky do údolí. A na koberec a dozadu pod sedadla. 'Co naplat,' povzdechl si.

"Kam to bude?" zeptal se.

"Taky nemáte rád rádio?" zeptala se místo odpovědi a prstem se dotkla zavřeného víčka onoho mediálního démona.

Potlačil nutkání vtipně zareagovat, odvrátil oči od cesty k ní a zeptal se znovu: "Kam to bude?"

Dívka se na něj podívala pohledem studeným a prázdným jako mrtvá ryba na talíři. 'Nebo se mi to jen zdálo?' Ale vtom už ji slyšel smát se tím odzbrojujícím dívčím smíchem: "Tady kousek."

Jestli to bylo jednotvárností cesty nebo sílící únavou, ne hned mu došlo, co řekla. 'Kousek?' Chtěl se zeptat, co tím chtěla říct, ale překvapila ho přívalem žoviálního dívčího žvatlání. Byla u přítelkyně v sousední vesnici, zapovídaly se, všechny autobusy ujely, navíc ta bouřka, nikdo vám nezastaví, chlapi dneska nemají co okukovat. "No ale přeci," dodala a nadzvedla si promoklé tričko, pod kterým se rýsovaly hroty ztuhlých prsních bradavek. Hihňavě se tomu zasmála.

Z toho pohledu i smíchu přejel Tomovi mráz po zádech. Přiznal si, že za jiných okolností by od svého těla čekal jinou reakci. Pomalu se jeho mozkem drala myšlenka, že ta dívka je krásná. Šíleně krásná. Děsivě krásná. Nebyla ale svůdná. Mohl by ji... mohl by chtít ji... 'Zabít?' Zmatený tímto poznáním, polevil v pozornosti. Paprsky dálkových světel nějakého bezohledného řidiče se mu zakously do očí a on smýkl volantem vpravo a pak stejně prudce vyrovnal. Na čele mu vyrazila studená rosa strachu.

Dívku to zřejmě vůbec nevzrušilo. Vesele brebentila dál. Přítel je daleko, vydělává peníze a určitě si užívá cizokrajné poklady, jak to popsala. Ona mu to přeje, dělá to přece pro ně, posílá domů peníze a pohledy, tak ať si taky užije. Její slova mu šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jako v tranzu sledoval, jak auto požírá mokrý asfalt; slyšel kulisu hluku jejích slov. Čeho si nevšiml byl narudlý přísvit v jejích očích, objevivší se tam v okamžiku jeho zmateného zaváhání.

"Tady, tady, zastavte mi tady," chytila ho jednou rukou za rameno a prst druhé ruky zapíchla do mokrého skla.

Poslušně zastavil.

"Tak dík," řekla.

Něco zamručel. Otevřela si dveře, ven ale nešla. Vystrčila jednu nohu ven a druhou se zapřela o podlahu, až skoro u volantu. V klíně svírala baťůžek. Prohnula se v zádech a zaklonila hlavu.

'Co se to děje?' Téměř celým svým tělem vnímal jen její dech. Neslyšel šlouchavé průjezdy dalších aut, neslyšel zvuk motoru. Její dech byl hluboký a pomalý. Jeho srdce se přidalo. Původní zběsilý rytmus se přizpůsoboval. Ztuhl a zaťal prsty do stehen. Také on zaklonil hlavu. Krom balíčku papírových kapesníků, narazil i na propisovací tužku. 'Vyteče mi do kapsy,' pronikla mu do mozku absurdní myšlenka. Chtěl se zasmát, ale z úst mu vyšel jen podivný štěk.

"Nehceš mě doprovodit? Už neprší. Tolik. Je to tady jen kousek," řekla stopařka. Probudil se jako ze zlého sna. Dívka už stála venku. Zastyděl se. Třeba jsem už skutečně utahaný k smrti a už magořím.

"Proč ne," slyšel se říct, přelezl si na sedadlo spolujezdce a vyšel týmiž dveřmi jako ona.

"Pojď," vzala ho za ruku. Vyšli.

Jako ve špatném filmu se po chviličce ohlédl a zjistil, že motor stále vrní a dveře zívají otevřeny do tmy. Když se otočil k dívce, zjistil, že jdou po rozblácené cestě do lesa. Vedla ho pevně a jistým krokem. Vzdalovali se od světel silnice. Ani skrze les neviděl žádná světla vepředu. To vše si uvědomoval, žádné otázky už ale nepřicházely.

Šli. Nevnímal kroky. Nevnímal studené kapky, řinoucí se z větví a listů. Jediné, co vnímal, byla ona dívka. Elektrizovala ho. Dech jako bagančata pochodujících armád. Tep pulzující celým tělem. Uši. Prsty. A pak to přišlo. Dupající vojáci jeho mysli došli na most a jejich kroky jej rezonancí rozvibrovaly.

'Zabít!' Ta myšlenka se ho zmocnila silou uragánu. Prudce zastavil a trhl jí směrem k sobě. Nezakřičela. Vrhl se na ni a oba spadli. Nohama zůstali na cestě, trupy padly do trávy. Znovu uslyšel to její vrnění jako v autě. První nosníky jeho mostu již praskly. Jeho ruka opět zavadila o propisku v kapse. Beze špetky nervozity ji vytáhl a zabodl ji prudce do místa, kde tušil její krk. Uslyšel spokojený sten. Znovu. A znovu. Pak tužku odhodil. Dívka sténala rozkoší. Most se zřítil do řeky. Zahryzl se jí do hrdla. Trhl. Prsty drásal ránu a kousal ji a hryzal, kam jí jen ústy po těle dosáhl. Dívka ho objala nohama a rukama a její steny se změnily v slastný jekot a řev. Poslední jeho pocit byl podoben velké hubici vysavače, kterou mu někdo vstrčil do mysli a pomalu ji odsával. Ztrácel se po špetkách, až nakonec se vědomí vytratilo definitivně.

Tmu rozčísl blesk a ozval se švih hromu. Bouřka začala opět naplno řádit. Spolu s bleskem se rozzářilo i jiné světlo, to jak se v zášlehu rudé záře proměnilo mrtvé řidičovo tělo v sousto pro nenasytnou nicotu a zmizelo s povrchu země. V blátě, uprostřed cesty, ležela propisovací tužka s firemním potiskem. To, co by mělo být mrtvou a zohavenou dívkou, teď stálo na kraji lesa a opíralo se o kmen stromu. Ten maličký střípek touhy ublížit jí, který ve své oběti dokázala vzbudit, jí také svěřil nadvládu na jeho duší. Pak byl její. Byl jí. Zase se cítila silná. Démona, alespoň pro tuto chvíli ukojená, se hnala lesem doslova s bouří o závod.

 Zpátky